(Foto)reportáž ze setkání vinařů a vinohradníků
Pestrá vinice 2023
(Bio)diverzita v betonárce
Text a foto Lenka Požárová
Vystupuju Na Konci, což je příznačné označení zastávky na výpadovce z dědiny. Minu benzinku a pneuservis. Zatímco napravo pokračuje všudypřítomná nudná kukuřice, vlevo začínají řádky vinice. Pár plechových hal se krčí vzadu a podlouhlá budova vysloužilé betonárky má dnes vrata otevřená. Nepřehlédnutelná je před ní umístěná kompletní záchodová baterie, sloužící jako směrovka k toaletám. V chateau Nestarec, jak mladý majitel svému volnomyšlenkářskému vinařství provozovanému v halách ze 70. let ve Velkých Bílovicích s nadsázkou říká, je toho jinak víc.
Umakartové desky místo stropu, špulky místo stolů i vytržené kabely ze zdi spolu s rozbitými okenními tabulemi působí díky výtvarnému umění na plachtě a dlouhému prostřenému hodovnímu stolu s lučním kvítím ve flaškách od vína vlídně a přívětivě. Omšelost dodává prostoru čerstvý punkový nádech, což dostatečně ladí s dnešní ojedinělou edukativní akcí. Na Pestrou vinici zamířilo sedmdesát vinařů z Čech i Moravy.
Víc než pochod s uzeným
Nápad uspořádat Pestrou vinici se zrodil v hlavě Dominiky Černohorské, vinařky z vinařství Plenér a zakladatelky hnutí Mladí vinaři. Ta potřebu změny pocítila před dvěma lety při porovnání výhledu na své vinohrady zasazené v okolní krajině s fotkou starou přes šedesát let. Ubylo stromů i keřů, malá pestrá políčka se sdružila do monokulturních lánů a řeka Dyje zatopila údolí do podoby dnešní vodní nádrže Nové mlýny. „Uvědomila jsem si, že vinaři ne vždy uvažují o svých vinohradech jako o součásti přírody a krajiny. Aby vinice fungovala samostatně, potřebuje pro zachování koloběhů v ní především pestrost,“ popisuje Dominika a dodává, že současná generace mladých vinařů nachází inspiraci v zahraničí, kde rodinné hospodaření nebylo přerušeno tvorbou megalomanských družstev.
Pro vinaře je krajina pracovním prostředím po většinu roku, touha po udržitelnosti pro další generace proto není mnohým z nich lhostejná. Víc a víc vinařů se chce o krajinu starat tak, aby i pro budoucí hospodáře přinášela jak obživu, tak krásu. Myšlenku na návrat pestrosti do krajiny pomáhá Dominice oživit energický organizátor vinařského festivalu Bottled Alive, známý propagátor lokálnosti a gastro podnikatel z Tábora, Honza Čulík.
Cílem dnešní akce je osvěta ve zvyšování diverzity krajiny ve vinohradu i kolem něj. „Má to i přesah. Je tam prolnutí ekologie, vinařovy práce, architektury, umění i gastra. Takhle poetická akce to je!“ vypočítává nadšeně Dominika a její parťák Honza zdůrazňuje i důležitost setkání vinařů bez rozdílů způsobu zpracování vína a možnost sdílet poznatky a zkušenosti s jinou bublinou, než jen tou jejich naturální. „A taky chceme ukázat, že Morava a víno je mnohem víc než jen burčákový pochod s uzeným,“ nekompromisně uzavře Honza.
Pionýři slepých uliček
Vysoký introvert známý svými kacířskými názory, s jiskrnýma očima i strništěm tmavých vousů pronese na uvítanou do mikrofonu: „Dobrý den, jmenuju se Milan Nestarec a su tady doma.“ Jestli někdo z našich vinařů dobyl svět, pak je to právě Milan, jehož vína jsou žádaná ve špičkových restauracích a barech od Tokia po New York. Všichni chtějí být jako Nestarec, málokdo je však ochotný riskovat jako on. Jeho vinařství je pionýrem slepých uliček, proto je a bude vždycky o krok napřed. Růst se neobejde bez pokusů a pokusy bez kotrmelců a pádů.
Přednášejícími v Pestré vinici jsou experti z projektu Živá půda Nadace Partnerství, kteří pomáhají zastavit masivní znehodnocování půdy a prezentují koncept tzv. regenerativního zemědělství. Proč vinaře půda tak pálí? Protože bez kvalitní půdy není kvalitní úroda. Vinař, který udělá k vypěstování zdravých kvalitních hroznů maximum, pak nemusí kouzlit ani s postřiky, ani s chemickými dochucovacími koktejly ve sklepě. Půda je základ ekosystému a pokud není v rovnováze jako jedna z jeho složek, nemůže být v rovnováze ani celek.
Botanik a sadař, Martin Smetana, zapáleně nabádá, že traviny mezi řádky vinice je dobré vyměnit za byliny, přičemž mezi účastníky nechává kolovat robustní bylinu komonici i s kořeny. „Byliny totiž nutí révu kořenit hlouběji tím, že si zdravě konkurují.“ Podle něj se dá dívat i na plevel jako na podpůrnou plodinu. Vhodným osetím je možné nastavit zelený život ve vinici jednou a navždy. Stačí dvakrát do roka pokosit. Anebo použít živou „sekačku“ v podobě ovcí, koz, husí či prasat, která zeleň spasou, aniž by ublížily révě.
Bordel patří k pestrosti
Podle půdoznalkyně Moniky Hradilové ozelenění vinic představuje zdroj jejich energie. „Je třeba nakrmit půdu a život v půdě, neboť jen taková půda pak dokáže zadržet vodu, zpřístupnit živiny plodinám a eliminovat škůdce.“ Pestrost půdy v její nadzemní části totiž významně ovlivňuje její podzemní část. Tedy její biodiverzitu i zdraví.
Pestrost přitom není jen o žížalách v půdě. Je o motýlech a ptácích. O neviditelných želvuškách, mnohonožkách i měňavkách. O houbových vláknech. Houštiny a remízky, které zmíněný biolog pracovně nazývá bordelem, bychom si podle něj měli hýčkat. Stromy a keře totiž historicky do vinice patří, což experti ukazují i na příkladech ze zahraničí. Netušila jsem, že strom dokáže svými kořeny vytáhnout podzemní vodu, ze které profituje i réva.
Líbí se mi myšlenka, že díky pestrosti organismů a ekosystémů, které si předávají informace, vzniká něco jako půdní internet. Nebo že k přirozené obraně vinice před škůdci, prospívají mouchy kuklice. Na housenky, které požírají listy révy, nakladou svá vajíčka, přičemž vylíhlé larvy vnikají do těla housenek a zevnitř je zlikvidují. Aby však měly tyto mouchy důvod do vinice přiletět, potřebují kytky a ne ledajaké. Zase jsme u pestrosti.
Revoluční nejen pro mé uši je informace, že rigolace, tedy hloubková orba půdy před výsadbou nové vinice, kdy se jde do hloubky až 1,2 m, je „jako zemětřesení ve městě, kdy nejdřív všechno srovnáte se zemí a pak se rozhodnete na takovém místě znovu založit město. Půda, kterou převrátíte naruby, abyste ji oživili, je přitom mrtvá.“ I tady si biolog Smetana přihřívá svou polívčičku, neboť potřebné prokypření půdy jde prý přirozeně zajistit vhodnou výsadou podpůrné zeleně, tedy bylinného koberce. Tak jednoduché a přirozené to je.
Když zapařit, tak v pařníku
Z poslední řady přehlédnu všechny účastníky. Většina jich jsou muži, tak třicátníci. Výjimkou však není ani žena, dvacátník a spatřit můžu i vinaře šedesátníka. Vzácnou návštěvou je pak téměř devadesátiletý legendární vinohradník a šlechtitel Lubomír Glos, který mimo jiné vyšlechtil odrůdu Cabernet Moravia. Uznale kývnu, když si všímám, že nedaleko sedící mladý vinař vhodně spároval akci s volbou ponožek.
Nastává čas na svačinu, ale nejdu s davem po vůni kávy. Víc mě fascinují talíře s kynutými štrúdly a koláčky. Zakusuju se do makového se švestkami a přivřené oči mám víc od slasti než letního slunce. I ten tvarohový s povidly nemá chybu. No jo, když je pekla Dominičina téměř 80. letá babička a zakládala na každý druh náplně jiné těsto, není se co divit!
Noříme se zpátky do víru informací a mou pozornost získává architektka Barbara Jung. Právě mluví o nejrůznějších stavbách spojených s vinařstvím. Přičemž to nemusí být jen samotné budovy vinařství. Mohou to být i dřevěné boudy na nářadí, přístřešky či lavička u cesty jdoucí vinohradem, které tvoří atmosféru místa. Ušima zastříhám při představení rakouského vinaře, který pořádá v potrhaném skleníku vinné gurmánské sešlosti. Pařník doslova a do písmene!
Že jsou vinice vhodným místem pro setkávání i mimo svět vína, ukazují akce samotné spoluorganizátorky Dominiky, která ve svém vinařství Plenér na svazích CHKO Pálava pořádala už ateliér krajinomalby, jógu při západu slunce či dobrodružné přespání ve vinici. Koneckonců Betonárce, i přesto, že je ve stavu barabizny, předvídám bezbřehou škálu eventů, které získají nezaměnitelný punc právě proto, že stojí na okraji vinice. Pro lidi z města je to zatraceně sexy exteriér. Z přemítání mě probere Barbařin apel: „Nenatírejte dřevo použité na stavbách ve vinici a nechte ho seschnout. Je to tak v krajině přirozenější. A nebojte se ani laskavé pitoresknosti u tvarů staveb.“ Načež dodá, že všeho s mírou a u některých staveb včasnou konzultací s architekty se dá leccos zachránit.
Závěrečná diskuse se neobejde bez počátečního rozdmýchání vtipkováním Honzy. Debata nabírá obrátky a když jeden sdílí svůj problém, ostatní přispěchají se svými zkušenostmi při řešení problému. Dochází i na špačky, tedy úhlavního nepřítele zralých bobulí, načež se o slovo přihlásí jeden z místních vinařů. Nečeká na mikrofon a pronese zvučným hlasem: „K tem špačkom bych vám chtěl enom říct, že se taky rádi shromažďujú na drátech od elektrického vedení. Od doby, co jsme ve vinici postavili vysoký kůl, na kterým se usadila poštolka, šak máme pokoj. Špagúni sa tam už dva roky neukázali!“
POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU POD GALÉRIÍ.
GALERII S POPISKY ZOBRAZÍTE KLIKNUTÍM NA FOTOGRAFII
